there is more to waiting...

Tak jsem začala psát nejnovější příspěvek po nějaké době, kdy jsem si dala trochu distanc od internetu a tak, a mám ho rozepsaný a asi před chvílí jsem se začetla do jednoho článku z mého celkem oblíbeného časopisu, hmm.. jaké to "překvapení", že článek je PŘESNĚ o tom, o čem jsem začala psát svůj příspěvek! jen samozřejmě mnohem lépe napsaný, jelikož neustále mám nějaké potíže se sebevyjadřováním se - znáte to - některé věci zní lépe ve vaší hlavě, než když je potom vyslovíte nebo napíšete.
Často mám takový ten pocit - jo, to je přesně to, co mám na mysli - lépe bych to nenapsala / neřekla, ale je to úplně ta stejná myšlenka, dávající smysl i lidem kolem mě a ne jenom mě a Mě.

Takže tady si dovolím prostě poslat link na ten článek a omlouvám se těm, kdo nevládnou úplně anglicky, protože článek je v angličtině.
Možná se ještě hodím nějakou "light" verzi v češtině

takže tady je ten odkaz
http://www.relevantmagazine.com/god/practical-faith/there%E2%80%99s-more-waiting-god-just-%E2%80%98waiting%E2%80%99

což mě právě ještě přivádí k tomu, že koncepčně přemýšlím o postování nějakých zajímavých článků, které čtu na internetu a které mě průběžně velmi oslovují a tak nějak se buď ztotožňuji s určitými názory nebo mě naopak nutí k přemýšlení a vnitřní diskusi a prozkoumávání nových věcí, o kterých jsem třeba ještě tolik neuvažovala. a ráda bych, aby mohly sloužit jako takové podněty i pro další lidi, tak proto :)

♥

Díky za život v tomto městě!

miluju svoje město!!

• ty chvíle, kdy mě ráno probudí sluníčko úžasně svítící mi do očí..

když se ráno posadím na posteli (matraci) a nechám slunce, aby mi ještě tak 5 minut intenzivně svítilo a děkuji za nový den, i za počasí a že se mohu probouzet za svitu slunce v tomto městě.
když prší, tak je to ranní vstávání o dost těžší.. :D ;) ...

• ty okamžiky, kdy, než zapadnu večer zpět do postele (do matračky :D) ještě se letmým pohledem zadívám z okna na nebe.. každý den je tam jiná podívaná. Každý den se nebe zbarvuje jinými odstíny modré, fialové, červené, šedé, a všeljaké další barvy... nikdy nevím, co za podívanou se mi zrovna naskytne, ale vždycky to stojí za to :)

• ty momenty, kdy jdu po naprosto známé ulici, ve které bydlím a uvědomím si, že ještě před rokem bych se tu totálně ztratila :D

• ty chvíle pulsujícího života, uspěchaných lidí, i naprosto klidných spoluobčanů vychutnávajících si den.. tu skutečnost, že město je PLNÉ LIDÍ a to téměř po celý den (asi nejvíc dopoledne a odpoledne :D haha, teď o prázdninách je to trochu bída).. je to totiž mega rozdíl oproti dobám, kdy jsem sem jezdila téměř výhradně jen na víkendy! - tohle město je přes týden úplně jiné než o víkendu.

a miluju i víkendy!!! staré dobré víkendy.. :D

• a večery!! ty jsou mé oblíbené, zvlášť teď v létě - kdy je ještě dlouho světlo a já můžu jít třeba v 8 večer na procházku městem nebo i okrajovějšími částmi, nikde nikdo téměř.. jako na vesnici.. a přece se pořád nacházím v jednom z mému srdci nejmilejších měst. 

- když se vracím za západu slunce a pořád ještě objevuji místa, kde to tolik neznám :)

• miluju zdejší architekturu, tu historickou i tu moderní 
• naše parky se všemi jejich klady i zápory
• MILUJU NÁDRAŽNÍ BUDOVU!! a to, že je jedno z prvních míst, které člověk spatří, když přijede do města vlakem!!! 

• a taky mám moc ráda zdejší okolí, pro mě ještě poněkud oblast méně probádaná, no o to víc se těším, že jej mohu stále objevovat a prozkoumávat.

• a taky ty naprosto spontánní i plánované chvíle, kdy se můžu sejít s lidma, které znám a kteří jsou mi blízcí a můžeme jít na kafe do naší oblíbené kavárny, nebo naopak jít někam, kde to vůbec neznáme.. 

• miluju nespočet sekáčů, kterými tohle město oplývá!! :D :)
• miluju, když jedu na koloběžce, mohu si jen tak frčet a koukat kolem sebe

• i love people watching! :D a to, že mě zdraví úplně neznámí lidé a děti.. a miluju lidi
• a růžový dům s krajkou u radnice!

.

.

.

a tak bych zřejmě mohla pokračovat až donekonečna.. počkat..

JO. mohla!

je toho ještě strašnááá spousta, co na tomto městě miluju a za co jsem neskutečně moc vděčná a nejvíc jsem vděčná za to, že tady mohu bydlet! I když většinu svého času strávím v práci a často mimo město, ten pocit, že tady mohu bydlet a být součástí tohoto města je asi vážně nepopsatelný. Jen vím, že za to všechno vděčím Bohu. Za to, že tady mohu být, poznávat zdejší lidi a kulturu, možná mentalitu tohoto města, a rozhodně nežiji v nějakém růžovém opojení, že vše v tomto městě je dokonalé. Právě naopak. Ale právě proto možná jej miluju o to víc. Proto, že i přes spoustu nedokonalostí, které by se daly na tomto městě najít, mě nikdy nepřestane okouzlovat drobnými věcmi, okamžiky, zážitky..

Doufám a věřím, že i vy, ať žijete kdekoli, máte rádi místo, kde žijete a můžete o něm jistě napsat i poetičtější ódy a chvalozpěvy (jo, zpěv mi nikdy nešel :D) jako já to mohu říci o svém městě. 

A kdo třeba znáte nebo i máte to úžasné štěstí žít v tomto nádherném městě, budu ráda, když se třeba do komentářů podělíte o to, co na tomto městě máte rádi :) (tak dobře, můžete i vy, co jste z jiného města ;- ))

Příště se těším, až se s vámi podělím o další kus mého příběhu, o tom, jak mě Bůh přivedl do toho města a tam, kde jsem teď a co tam dělám.. a tak :)

♥

Joo.. a to město je ŠUMPERK!!!! 

 whoever wrote this, he was right - Thanks for life in this town

vlakové nádraží v Šumperku. jedno z nejhezších

nakonec jedna pohlednicová z radniční věže

Sunset in Olomouc

protože mě velice baví zachytávat kouzla přítomného okamžiku jak v mém srdci a v mé paměti, tak také v mém foťáku (co si budem povídat, paměť je zrádná věc), tak budu přidávat i nějaké fotky.

Ano fotím často, fotím ráda, ale ne na úkor užívání si daného momentu.
Pro mě je to však obrovská radost moci sdílet ten daný okamžik s lidmi, kteří nemohou být v tom "správném čase na správném místě" a tak snad někomu mé fotky udělají radost, byť zprostředkovaně.
Vycházím z toho, že i mě dělá obrovskou radost prohlížet si fotky někoho jiného a je krásné, když na základě pohledu na fotku můžu říct, že se cítím "jako bych tam byla".
God is good a všechno, co stvořil je taky dobré a krásné, protože je to vše stvořeno k Jeho obrazu.

sunset in Olomouc - what a special moment 

Olomouc, západ slunce. netřeba bližšího popisu :).
prostě nádhera a velmi speciální okamžik pro mne.

♥

Opravdu dobrá příležitost

Hlásím se dnes s dalším příspěvkem. Již druhým v pořadí. Juhuu :D
(sice trochu později, než jsem předpokládala, ale to je způsobeno nějakými technickými potížemi na mé straně :D)

Dneska se podíváme na to, jak a proč vlastně píšu vše to, co píšu zde na blog. :)

Je to opravdu zajímavé, objektivně řečeno.

Obnovit svou blogující činnost jsem se rozhodla minulý týden, nemělo to asi ani žádný konkrétní popud nebo důvod, že bych si řekla, že teď začnu psát o něčem velice důležitém, co by si celej virtuální svět musel přečíst a bez čehož by nikdo z nás, kdo si to nečte, nemohl žít... 

Nicméně velice mne k tomuto kroku inspirovala moje úžasná kamarádka Neža a její neméně úžasný blog, který provozuje při příležitosti její dlouhodobé a dobrodružné cesty do Anglie.

zde je odkaz: http://zijmilujusmivej.blog.cz/

není to konkurence - a já se při každém čtení jejích příspěvků velice bavím, tuhle holku prostě musíte poznat nejen virtuálně!! :)

ale dosti už o Nežiným blogu a zpět k tomu mému :D

Doufám, že stejně tak, jako já nacházím inspiraci v příspěvcích mých virtuálních kolegů bloggerů (oni jistě nejsou jen virtuální, ale mají i obličej, jméno k tomu obličeji a fyzické tělo) tak i někteří z vás můžete nacházet Pobavení, Povzbuzení, Potěšení (3P jsou pouze náhodná ;)) či jakýkoliv jiný druh inspirace v příspěvcích, které zde budu uvádět a budu jimi obohacovat onu virtuální realitu. 

Jelikož jsem člověk - žena - (to je dost podstatná informace) :D, který má hroznou spoustu myšlenek a nekonečné množství asociací, tak je pro mne často velmi těžké udržet jednu nit vedoucí k cílové informaci. Prostě píšu o všem tak, jak se mi to skládá a noří z mojí hlavy. Pán BŮH mě obdaroval úžasnou schopností myslet v souvislostech. Často mu za to děkuji.. no často si taky říkám, že méně je někdy více a že bych někdy ráda myslela více jednostranně a přímočaře a méně rozevlátě a se všemi možnými i potenciálními souvislostmi. Ale vážně jsem vděčná Bohu za to, jakou mě stvořil, a ano - je těžké se mnou vést rozhovor, ale troufám si říci, že mnohé rozhovory se mnou mohou být pro druhé obohacující. :) alespoň se o to snažím a učím se i v těch oblastech, které mi do vínku dány nebyly (jako například schopnost "jasného sdělení faktu")..

S tím souvisí také druhý důvod, proč jsem se rozhodla psát na blog - a to je možná lehce sobecký důvod (trochu oxymoron což? - přeci když je něco sobeckého, tak je to sobecké samo o sobě už z podstaty významu toho slova a nezáleží na tom, jak moc je to sobecké, jestli "lehce" nebo "těžce") a to je ten, že se potřebuji naučit dodržovat závazky, které si stanovím. a myslím si, že pravidelná blogující aktivita by mohla být jedna z více věcí, kterými se o to chci pokusit. 

A ono stanovit si takhle "veřejně" i když byť jen ve skromném měřítku nějaký závazek, není zas taková sranda a možná spousta lidí by si mohla říct, že to přece není "such a big deal", ale pro mě je.

Další věc je ta, že jsem tento krok nikterak neplánovala a s tím souvisí fakt, že jsem měla již spoustu výborných a mnohem lepších a vhodnějších příležitostí k rozjetí mé blogové kariéry, kterých jsem ale z různých důvodů plně nevyužila (jo, pravda, má to co dělat s tou věcí s těmi závazky :D) - byla zde spousta vhodných příležitostí, které jsem si nechala ujít - jako například ta, kdy jsem odjela do USA na internship a mohla jsem tak při této příležitosti psát své dojmy, zážitky, poznatky (ano, pokoušela jsem se sice o to, ale dlouho to nevydrželo) nebo například chvíle, kde se celkem zásadním způsobem změnily některé okolnosti v mém životě a přišly pro mě docela zásadní změny jako stěhování, ukončení školy, nástup do práce,..., o kterýchžto významných milnících mého života mohu však psát i nyní (i přes značnější časovou prodlevu mezi současností a datem udání)

V této souvislosti mě však napadá také otázka, co je to vlastně dobrá příležitost?

Kdy může člověk říct, že "teď je ta nejvhodnější příležitost" a zase třeba co už se naopak dá považovat za promarněnou příležitost?

Jako křesťanka věřím, že bychom měli správným způsobem využívat příležitosti, které nám jsou dány, které nám dává Bůh (ať už máme na mysli cokoli, třeba čas, kolik ho máme, náš majetek, naše peníze - příležitost - příležitost k investicím, náš stav... prostě cokoli, co má vliv na náš život).

A domnívám se, že to není jen nějaké moje přesvědčení, ale vycházím z toho, co je napsáno na několik místech v Bibli, protože věřím, že Bible je Boží Slovo a vše, co je v ní obsaženo je úplně nejlepší věc, skrze co můžeme a máme poznat Boha, to jaký je a jaký je Jeho vztah k nám. 

Nejen tedy, že máme využívat svěřené dary a lidově tak "nepropásnout příležitost" nebo "neusnout na vavřínech", ale také máme být dobrými správci; o tom se v Bibli píše například v Matoušově evangeliu, kap. 25, 14-30 verš., kde Ježíš vypráví jedno podobenství o hřivnách:

• Je to, jako když si člověk při odchodu na cestu svolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, dalšímu dvě a dalšímu jednu, každému podle jeho schopností, a odešel na cestu. Ten, který dostal pět hřiven, ihned šel, nechal je vydělávat a získal jiných pět. Podobně ten, který dostal dvě hřivny, získal jiné dvě. Ten, který dostal jednu, ale šel, zakopal ji v zemi, a tak ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a účtoval s nimi. Když přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl dalších pět hřiven a řekl:" Pane, dal jsi mi pět hřiven a podívej, získal jsem pět dalších." Jeho pán mu řekl: "Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána." Potom přistoupil ten, který dostal dvě hřivny a řekl: "Pane, dal jsi mi dvě hřivny a podívej, získal jsem další dvě." Jeho pán mu řekl: "Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána."Potom přistoupil ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: "Pane, věděl jsem, že jsi přísný člověk, že sklízíš, kde jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. A tak jsem odešel a ukryl tvou hřivnu v zemi, protože jsem se bál. Podívej, zde máš, co ti patří." Jeho pán mu odpověděl: "Ty zlý a líný služebníku" Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy dát mé peníze směnárníkům a já bych si po návratu vzal, co mi patří, i s úrokem! Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo jich má deset. Každému, kdo má, totiž bude dáno, a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. A toho neužitečného služebníka vyhoďte do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů."                                      Matouš 25,14-30                                                                                 

To je docela drsný..

Na druhou se právě dnes často můžeme setkat s tím, že lidé čekají na "vhodnou příležitost". Ať už se to týká čehokoli.. čekáme až nastane ta nejvhodnější příležitost osamostatnit se od rodiny, začít pracovat, založit rodinu, zažádat v bance o půjčku, pořídit si druhé dítě, koupit dům, čekáme s tím, když chceme někomu říct něco důležitého...

ale jak často je naše "čekání na vhodnou příležitost" pouhou výmluvou a ospravedlněním toho, že se třeba prostě necítíme na to, dělat určité věci nebo je prostě a jednoduše dělat nechceme? nebo je neděláme, protože se jich bojíme..

Nedávno jsme docela podobnou věc řešili s pár dalšími lidmi a co jsem si z té debaty odnesla bylo hodně cool, bylo to totiž něco, nad čím jsem nikdy předtím nepřemýšlela, že to tak opravdu bylo. 

Šlo o ilustraci některých okamžiků ze života Ježíše, jak je můžeme najít popsané v Bibli. 

Je to drsný, ale když si přečtete evangelia a to, jak jejich autoři píší o Ježíšově chování, tak myslím, že v hodně případech je Ježíšovo chování úplně nepochopitelné pro nás. Ježíš uzdravuje a pracuje v sobotu (což se v té době nesmělo) a jen si tak chodí po zemi a často je to právě takovej ten divnej týpek, co plácne něco, ale vždy v úplně nejmíň vhodnou dobu, prostě když se to ale vůbec nehodí (znáte nějaké takové lidi, ne? :D)

Říká často věci, kterým lidé kolem vůbec nerozumí.. prostě Ježíš často jednal tak, že si lidi kolem něj asi museli ťukat na čelo, podle mě.

Vůbec nečeká na správnou příležitost, takt v jeho slovníku jakoby úplně chyběl :D. Prostě chodí a mluví, když nemá, mlčí když nemá.. Neustále mluví o svém Otci :), o Bohu.

Říká to, co lidi nechtějí slyšet.. nečeká na to, až nastane ta nejvhodnější příležitost k činu. Jedná. Konstantně - zná svůj cíl, má jasnou vizi - činí vše a vždy za každých okolností (nečeká ani na ty správné okolnosti či nejideálnější konstelaci planet) to, proč přišel.

Na druhou stranu je v Bibli jeden příběh (a vězte, že tohle není moje vlastní poznání, pouze zprostředkovávám, co mi bylo zprostředkováno :)) o tom, jak skvělou příležitost měl Ježíš, když za ním jeden muž přišel a přímo se ho zeptal, co by měl dělat, aby měl věčný život:

• Když se znovu vydal na cestu, doběhl je jeden muž, poklekl před ním a ptal se ho: "Dobrý mistře, co mám udělat, abych se stal dědicem věčného života?" "Proč mě nazýváš dobrým?" opáčil Ježíš. "Nikdo není dobrý, jen jediný - Bůh. Přikázání znáš: "Necizolož, nezabíjej, nekraď, nelži, nepodváděj, cti svého otce i matku.".. "Mistře, " odpověděl, "to všechno jsem dodržoval odmalička." Ježíš se na něj zadíval, zamiloval si ho a řekl mu: "Schází ti jen jedno - jdi, prodej všechno, co máš, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě." Ta slova ho ale zarmoutila, a tak smutně odešel. Měl totiž mnoho majetku.                                                                                                       Marek 10, 17-22                                         

Ježíš tomu muži tehdy řekl, vše, co chtěl slyšet (skoro). Byla to jedinečná, nejlepší příležitost, jak mohl Ježíš říct někomu to, proč přišel.. a přesto výsledek této "akce" byl, řekli bychom, neúspěšný. Mladík odešel a podle všeho nezískal to, o co mu šlo. 

Jakto ale, že i přesto, že tohle byla ta nejlepší příležitost, Ježíš tentokrát nebyl ve své misi "úspěšný"? Když jak čteme na jiných místech, často úspěšný byl, mnohdy právě o to víc v těch okamžicích, kdy zrovna nebyla ta nejlepší příležitost a okolnosti nakloněny.

Neukazuje nám tak trochu tento příběh to, že nemáme vždy "čekat na příležitost" nebo na to, až všechny okolnosti budou dokonalé pro to, abysme něco udělali? abysme vstali z gauče a šli a udělali to, co udělat máme?..

a vím, že tento příklad není úplně dokonalý, tak jak jsem ho popsala v kontextu s tím, o čem tady píšu, ale je dokonalý v tom, že nám ukazuje, jaký je Bůh, ukazuje nám to, jak Bůh jedná.. a to si pište, že On jedná bez ohledu na to, v jakých životních okolnostech se právě teď nacházíme!!

A tak jsem se tedy i já rozhodla, nezávisle na životních okolnostech více či méně příznivých pro revitalizaci mého blogu, že do toho jdu.

Protože TEĎ je ta nejlepší příležitost ;- P

Na závěr bych ještě chtěla dodat, ať prosím neberete to, co píšu jako nějaké "dogma" - píšu prostě, co si myslím a to, co v průběhu života poznávám, a doufám, že to nejsou úplné hlouposti :D

Píšu totiž hlavně o mém životě, o mých zkušenostech a poznání, o takových běžných věcech.. což ale znamená, že asi ze 100% se to, o čem píšu, nějakým způsobem týká Boha a našeho vztahu, který spolu máme. a tak píšu i o Něm, ale je pravda, že ne vždy mu úplně rozumím, ale často - čím míň mu rozumím, tím víc mu důvěřuji a snažím se ho poznávat a tak i předávat to dál a tak doufám, protože chci ukazovat pravý obraz toho, jaký On je, že opravdu ukazuji to, jaký je doopravdy, a ne třeba to, jaká jsem já nebo jaký bych chtěla, aby On byl.

A dělám to i tímto nedokonalým způsobem, ale s o to větším nadšením a radostí.

(Jak už to v životě často mám tak, že ráda dělám věci, na které třeba nemám tak úplně talent, ale svůj nedostatek talentu kompenzuji dostatkem nadšení pro danou věc - hah třeba zpívání :D )

♥

  

A new beginning with an old bicycle

Včera jsem se rozhodla obnovit svou blogující činnost.. to jsem však ještě netušila, jak příhodné tohle mé rozhodnutí (za kterým si pevně stojím a hodlám vydržet s blogováním alespoň týden) bylo.

Miluji takové to, jak vše, co děláte vede k něčemu dalšímu a spousta jiných činností na sebe vzájemně navazují a doplňují se.

Takový butterfly effect, ale já moc dobře vím, že žádný Motýl za tím nestojí, ale Bůh. On vidí vše, co se kde jen šustne, všechny naše myšlenky a postoje, které se rodí v našem srdci - "Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno." (Žalm 139,4)

Jak úžasný pocit jistoty vědět, že Bůh, stvořitel všeho je "na vaší straně" a On sám svou velikou mocí "totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí!" (Filipským 2,13)

A tak tedy, již se dostáváme k pointě tohoto sdělení. :)

Poté, co jsem se rozhodla dát druhou (no dobře, v mém případě již tak desátou) šanci tomuto blogu, jsem se taktéž rozhodla dát druhou (opravdu druhou) šanci kolu - jízdnímu.

Myslím, že je nejdříve potřeba trochu objasnit, proč je to "such a big deal" - natolik, že o tom píšu článek na blog :-D

Za dávných časů - tak řekněme v mých necelých 18 letech jsem měla docela hrozivou nehodu na kole.. jo, již dříve jsem pár nehod měla - třeba ve druhé třídě, když jsme jeli na školní výlet na kolách a já přeletěla přes řídítka a rozbila si bradu, tak že to chtělo celé 3 stehy :D haha, nebo když jsem kdysi v prváku na gymplu kamsi jela a došla jsem s polorozbitým kolem a celou rozbitou Léňou..

ale to zřejmě ještě bylo nic oproti tomuto zážitku - kdy jsem ve druháku na cyklo výletě částečně i pro mou blbost byla sražena autem.. no co vám budu povídat. Jak se říká, že při vás "stáli všichni svatí", tak při mě stál sám Bůh i přesto, že jsem ho tehdy ještě vůbec neznala. No srážka to byla pořádná (srážka s blbcem, kde já jsem byla ten blbec :D) ale díky Bohu, mohu již dnes říct, se to obešlo bez nějakých vážných zranění a tak.. ale od té doby jsem měla z kola velký strach, už jen z pomyšlení na jízdu na kole mě vždy políval studený pot..

A docela dlouhou dobu jsem byla s tímto stavem spokojena. Však kdo potřebuje k životu kolo?

A tak jsem si tohle své malé "traumátko" v sobě pěkně dlouho pěstovala a živila ho v sobě.

A možná jedním takovým malým krůčkem ke zbavení se toho mého strachu z jízdy na kole bylo to, že jsem si asi před 2 roky pořídila koloběžku!! kterou absolutně zbožňuji :D a možná proto, že jsem neustále v kontaktu se zemí se na ní nebojím jezdit :))

No, tak už si takové pěkné 2 roky hezky vyšlapuji na koloběžce a někteří mě můžete třeba potkat, jak jedu například po naprosto přelidněné Hlavní třídě v Šumperku, nebo naopak v klidných Šumperských a jiných okolních uličkách.. :)

a brzy mě snad budete moci potkávat i na kole! :)

teda, abych to ještě uvedla na pravou míru, zatím kolo nemám (ale mé odhodlání i po 24 hodinách stále drží) a ráda bych "začala" na něčem pohodovém, proto jsem se rozhodla pořídit si "skládačku" - prostě staré skládací malinké kolo, do kterého jsem se úplně zamilovala.. takže, kdybyste mě chtěl někdo třeba i podpořit v mém odhodlání "dát druhou šanci kolu", tak ještě stále mé vysněné kolo nemám a moc ráda bych své rozhodnutí podpořila i prakticky a tak, kdybyste třeba věděli o někom, kdo vlastní jedno přebytečné roztomilé skládací kolo, tak určitě bychom se nějak domluvili ;- D :)...

Tak si možná někteří říkáte, co se stalo, že jsem se teď najednou přestala toho kola bát?

ha - v této souvislosti se mi vybavila jedna scéna z mého asi fakt celkem oblíbeného filmu "Sám doma 1" (Home Alone), kdy Kevin (známe všichni Kevina, že :D) poté, co je zapomenut rodinkou doma v jedné pasáži filmu vyjde z domu a začne na celou uliči křičet "Já už se ničeho nebojím, slyšíte mě? Já už se vůbec ničeho nebojím" a najednou mu zastoupí cestu ten zabiják ze sousedství - ten starší děsivý chlápek s lopatou na sníh namířenou přímo proti němu" a Kevin začne křičet a zdrhá domů, podělanej až za ušima.. :D :D - haha tohle mi přijde jako docela reálná scénka "ze života" - kolikrát řekneme, "že už se vůbec ničeho nebojíme" a když dojde na lámání chleba jsme "podělaní až za ušima"?

hmm. tak snad nedopadnu jako ten Kevin..

Příkaz "neboj se" můžeme v Bibli najít prý až 365x (no, já to nepočítala, ale uvádějí to některé zdroje, ale i kdyby to bylo byť jen 360x nebo 341x tak i to je dost, což? :)) - představte si, že vám někdo 365x řekne "neboj se" - tady se mi zase vybavily vzpomínky na školní léta a školní tresty, kdy jsme měli za trest napsat několikrát to, čeho jsme se "nesprávně dopustili". představte si, že jste teda ve škole a máte 365x napsat "neboj se" - v tomto kontextu by tedy to, že se bojíme bylo ono "nesprávné jednání".

Celkem hustý...

fakt si to představte...

A myslím si, že příkaz "neboj se" se může týkat úplně všeho, ať už "velkých" nebo i "menších" věcí.

Prostě strach je fakt celkem blbá věc a nic moc pocit, tak proč by se někdo chtěl dobrovolně bát"?

Jsem strašně vděčná Bohu za to, že je to On, kdo mě zbavuje jakéhokoli strachu v kterékoli oblasti v mém životě. Vím, že je ještě dost věcí, ve kterých nemám, co se týče strachu vyhráno, ale jsem opravdu vděčná, že On je věrný i v maličkostech, natož pak ve velkých věcech a že mě zbavuje i toho mého strachu z kola, který mě dlouho svazoval a vím, že je to Bůh, který odebírá tento strach ode mě, není to jen tak samo sebou nebo mnou, že bych třeba na sobě nějak pracovala a racionálně se sama zbavovala mého strachu.. ale je to úžasné Boží působení a Boží milost, že On takto jedná v mém životě a že se takto On oslavuje v mém životě a tady na zemi.

A to je to, co chci dělat, neustále vším, co dělám oslavovat Boha, aby každý mohl vidět Jeho slávu a jaký On je úžasný Bůh. :)

A pokud může tento příklad, že budu jezdit na kole (teda spíš ten, že se nebudu bát na něm jezdit, we know :)) nějak Pána Boha oslavit, tak potom budu klidně i jezdit na kole!! :- D :) :)

PS: ale nebojte se, nemusíte se bát, že byste mě snad potkali někde v plném provozu (na tom kole), ještě jistě nějaký čas budu ta, co sleze z kola pretending, že jsem chodec na křižovatkách a nepletoucí se řidičům aut pod kola. :D

♥

Count your blessings!

Tak tady máme další nový rok, 2013. prý je 13tka nešťastné číslo. pro mě bylo vždycky šťastné. Hlavně pátek 13tého byl pro mne vždy tím nejšťastnějším dnem. pojí se k tomu datu jedna vtipná historka, díky které se právě tento den, jdnoho roku stal tím nejšťastnějším a od té doby mám pátky 13tého nejradši :)

No, ale nechci psát o novém roce. nějak tohle všobecné šílenství Silvestra a Nového roku nesdílím. o tom může svědčit i způsob, jakým tyto dva dny trávím. pohoda : ) ale musím říct, že jsem si je užila i bez všeobecného halasu petard (nevím, jestli petardy halasí, ani jestli takové slovo vůbec existuje) nebo přítomnosti přiopilých a rozjařených lidí.

Vlastně jsem včera psala rozbor jednoho článku, úkol, který jsem musela do konce roku odevzdat :- D a při kterém se znovu projevil můj um psaní čárek tam, kam nepatří a nepsaní jich tam, kam patří.

A dneska je den velkého výročí. že prý 20 let od rozdělení Československa. mám na tuto událost svůj názor. a pořád mám radši slovenskou hudbu a slovenský jazyk a slovenskou kulturu, více než českou..

    Tak mě napadá, že Nový rok je vlastně po dlouhá léta super příležitostí k novoročním předsevzetím - resolutions. ale já už si pár let žádná pravá nedávám, resp. dávám si je každý den, snad kromě Nového roku. znáte to. každý den je vhodný k novéhu začátku. a tak. mám ráda slavení výročí. slavím nejrůznější praštěná výročí, jijichž slavení mi připomíná nnějakou pro mne významnou událost, ale tak nějak se na Nový rok ještě nikdy nestalo nic pro mne tak významného, že bych ho musela slavit.

A vidíte to, nechtěla jsem psát o novém roce, a tak jsem se rozpovídala (rozbíhavé myšlení), že o něm nakonec píšu víc než dost.

Myslela jsem ale také na to, že začátek nového roku je vhodná doba (obyčejově) k předsevzetím a také k druhým šancím. (analogicky, každý den je vhodný den pro nové začátky a druhé šance).

A spíše než o příchodu nového roku jsem chtěla psát o Vánocích. ne, nebojte se, žádná klasická "kázání" na téma Vánoc, ani Velikonoc : ), toho jsme si myslím užili přes svátky dost. i když nikdy není na škodu znovu si připomínat ten úžasný příběh o zrození Krále :)

ale tyhle vánoce byly tak trochu divné pro mě. moc jsem si je užila, to jo. tak trochu jiným způsobem.

Když jsem byla menší. myslím tím, když jsem byla mladší, ještě dítě, Vánoce pro mne byly symbolem dárků a hloupých tradic a stromečku a štědrovečerní večeře, později se centrem Vánoc staly slevy v obchoďácích (to tak když mi bylo 15-17 let), ale již 4. rokem jsou proi mne Vánoce tím obdobím, které nějací lidé konsensuálně ustanovili jako datum Kristova narození a tak to všichni slaví. A "lidé dobré vůle" jsou šťastni a spokojeni ve svých rodinách a upozorňují na jiné, než materiální hodnoty. To všechno je pěkné, no bohužel se nedokážu tak njak ubránit dojmu, že často je to vše jen taková "jednou do roka přetvářka", ale taky nechci nikomu křivdit a nikoho soudit, jen vyjadřuji svůj názor na to, jak vnímám Vánoční atmosféru "obecně". (nerada věci generalizuju, proto miluju uvozovky).

A tak jsem opět přemýšlela a vzpomínala na to, jak jsem si jako malá holka dělala seznamy dárků, které jsem dostala pod stromeček, často jsem si dárky řadila podle oblíbenosti, takže na 1. místě byl třeba discman (už ani nevím, jak se to správně píše :D), na 2. obvykle nějaký kus oblečení a obvykle dole na seznamu trůnily ponožky a tak.

No už nějakým rokem si tyto seznamy nedělám. ale dělám si jiné. obvykle si dělám takové ty seznamy věcí, za které jsem opravdu vděčná Bohu, lekcí, díky kterým mě Bůh učí a pracuje na mě, abych mohla růst ve víře a k dokonalosti, věcí, které jsem za ten rok pěkně zbabrala, ale Bůh si je přetvořil v něco naprosto úžasného.

Dovede si to vůbec představit? Třeba situace, ve které se zachováte fakt jako kráva (nebo vůl),třeba když někomu, koho máte opravdu rádi moc ublížíte, a myslíte si, že už svou chybu nemůžete napravit. něco vám řeknu - máte pravdu - nemůžete. Ale Bůh může. a když to udělá, prokazuje vám tím svou velkou milost a lásku k vám a ke všem lidem. A nevím přesně jak takové věci popsat, většinou nejsem dobrá v popisování takovým věcí a pocitů, které přitom mám, prostě doufám a věřím, že víte o čem mluvím a jak mě to naplňuje radostí. Boží milost!!!

Takže COUNT YOUR BLESSINGS, a také - jak často přemýšlíme nad tím, že Vánoce jsou vlastně (konsensuálně) Ježíšovy narozeniny? Víte, když má člověk narozeniny, většinou mu druzí lidé dávají dárky (za co? za to, že se narodil? Divné) ale o Vánocích je to přesně naopak. místo, abychom dávali dárky oslavenci - Ježíši, tak si vymyslíme nějakého Ježíška, který dává dárky nám...

a není to jen o Vánocích. Ježíš nám dává své dary pořád. Ten největší, jaký nám dal byl jeho vlastní život. a my? Co mu dáváme my? Velkou většinu času si troufnu říct, že nic moc. Občas si vzpomenem,fajn. někteří častěj než jiní. ale většina ne. Víte,co myslím? : )

Jednou jsem slyšela hrozně fajn kázání o 10ti rozdílech mezi Ježíšem a Ježíškem.

Jestli ho ještě někde najdu, tak ho sem postnu : )

Ale to zase až jindy

♥

What do we deserve?

Nerada nechávám otázky nezodpovězené (i když, asi mi dáte za pravdu, že ne na všechny otázky je možno najít odpověď, a někdy to ani není naší věcí, abychom znali odpověď na všechny otázky)

Ale rozhodla jsem se alespoň nastínit to, co jsem ve včerejším úvodu nechtěla rozebírat, ani teď se nebudu pouštět do rozsáhlých objasňování, protože si myslím, že na to jsou jiní lidé, kteří mají větší vysvětlovací schopnosti než mám já, ale opravdu se chci podělit alespoň o tohle:

Otázka druhých šancí bývá někdy spjata s otázkami po zásluhách, odpuštění, milosti. Jak to tedy všechno je? Musíme si druhou šanci zasloužit? Nebo ne. Nebo stačí, když nic neděláme, a jen nám někdo tu druhou šanci dá?..

To jsou otázky, které ve mně vyvolávají tisíce dalších a dalších otázek a s každým pokusem na jejich zodpovězení se rozplétá klubko dalších a dalších možných odpovědí a scénářů, co kdyby a co když.. a tak. Prostě realita (my sociovědci bychom řekli „sociální realita“, je prostě hodně spletitá a složitá)

A tak si netroufám zodpovídat těchto tisíc ba ani těch pár otázek, které jsem naznačila, ale dovolím si alespoň poskytnout vám pár myšlenek (pochopitelně ne z mojí hlavy), které tuto problematiku objasňují (nevím, jak v mém podání, ale kdyžtak běžte do originálu). já to vždycky říkám, že není nad originál. : )

 

To, co děláme určuje to, co si zasloužíme:

Nejdřív bych chtěla připojit jeden úryvek demonstrující naši lidskou povahu (to, jací jsme) v kontrastu s povahou Boha (jaký je on).

Tento text je součástí Bible a je zapsán v Listu Římanům, kap. 3.

Není totiž rozdílu: 23všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. 24Jsou však

zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši.

25Jeho určil Bůh za oběť smíření pro ty, kdo věří v jeho krev, aby tak prokázal

svou vlastní spravedlnost. Bůh totiž ve své shovívavosti prominul

předešlé hříchy, 26aby nyní prokázal svou spravedlnost, aby se ukázalo, že

je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše.

Podlě mě tedy něco si zasloužit vlastně znamená dostat odměnu za mnou vykonanou věc (například odměna za práci - všichni si zasloužíme mzdu za to, že pracujeme). Odměna je tedy důsledek našeho snažení. 

Bible říká, že „odměnou hříchu je totiž smrt,“ (Římanům 6,23a)– my všichni si tedy jako hřešící lidé zasloužíme smrt. To je naše odměna. (v negativní konotaci by se tomu asi správně říkal trest, ale zůstaňme u té odměny)

Super ne? Kdo by nechtěl takovou odměnu? Nutno řící, že spravedlivou! a s tím, jak lidé v mnoha věcech (sobecky) touží po spravedlnosti (zvlášť, když je jim upíráno něco, na co podle nich mají právo), by tato odměna byla úplně nejsuper ne? A každý by měl být spokojen, protože to je spravedlivé.

... „ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Římanům 6,23b)

a to je ta dobrá zpráva!

Teď budu pro změnu chvíli parafrázovat (abyste si nemysleli, že to já jsem tak chytrá) jednu myšlenku od Timothy Kellera, pocházející z úžasné knihy, Králův Kříž.

Ta myšlenka je asi taková:

„Ježíš Kristus přišel na zem a žil tu život, který jsme měli žít my a zemřel smrtí, kterou jsme měli zemřít my.

„On dostal to, co jsme si zasloužili my, abychom my mohli mít to, co si zasloužil On.“

Tyto dvě věty mě vždycky dostanou..

My (hříšníci) můžeme mít to, co si zasloužil Ježíš (Boží Syn) a On (Boží Syn) dostal to, co si zasloužíme my (hříšníci).

To je jakoby jste třeba teď zdědili dědictví po Queen Elizabeth II. a právoplatní dědicové by nedostali nic (v lepším případě, v horším by dostali něco opravdu nemilého, třeba na krk vaši exekuci)

.. akorát, že to je úplně slabý odvar toho, co se stalo, když Ježíš přišel na zem.

Ale o tom třeba zase až jindy

♥

http://www.kosmas.cz/knihy/169880/kraluv-kriz/